O Červeném Karkulákovi
|
V |
domě u lesa žila jedna maminka se svým synkem. Ten kluk dostal, když se narodil, jméno Adam. Když ale vyrostl a jeho dědeček co bydlel za lesem ho naučil pít rum, začali mu všichni říkat: „Červený Karkulák" a smáli se jeho červenému nosu.
Jednoho krásného rána kdy Karkulák vyspával kocovinu přišla jeho maminka a povídá: „Koukej vstávat Karkuláku. Dědeček nám onemocněl musíš mu donést léky a něco na posilnění!“
Karkulák ještě chvilku ležel ale když ho maminka shodila z pece, tak se oblékl, dal si do košíčku láhev rumu, léky pro dědečka a pár sáčků instantní polévky.
Šel lesem a šel dlouho. Náhle se před ním rozhrnulo křoví a z něj vykoukl medvěd. Jak medvěd uviděl Karkuláka hned spustil: „Jé, nazdar já tě neviděl ani nepamatuju, ještě pořát prolejzáš večírky?“
Karkulák medvěda znal, naposledy spolu byli na oslavě narozenin lišky Bystroušky. Nečekal od medvěda tím pádem žádnou zradu a tak klidně odpověděl: „Taky tě zdravím kámo. Včera byl mejdanu u sedmi kůzlátek jako vždycky když je koza pryč.“
„Jaký to bylo?“
„Skvělý, ale o půlnoci to rozpustili.“
„Proč?“
„Vlk to zase trochu přehnal s pitím.“
„Aha… a kam teď vlastně jdeš? Zase na mejdan?“ zeptal se medvěd a zkoumavě mu koukal do košíčku.
„Ne, dneska žádnej mejdan v lese ani není, ale jdu za dědou je nemocnej a já mu nesu léky.“ řekl Karkulák hrdě.
„Léky…“ odfrkl si medvěd: „ Já věřím v přírodní medicínu. V přírodě je jeden lék a ten je na všechno.“
„A jakej je to lék?“ zeptal se Karkulák.
„Med chlapče. Med který dávají včely. Když půjdeš tady tou cestou a pak vpravo tak tam najdeš včely a můžeš si od nich vzít medu kolik uneseš.“
Karkulák medvědovi poděkoval a už běžel pro med. Medvěd mezitím došel k dědečkově chaloupce a zaklepal na dveře.
„Kdo tam?“ zeptal se třeslavým hlasem dědeček.
„To jsem já dědečku, tvůj vnuk Karkulák.“ napodobil medvěd Karkulákův hlas.
„Tak to pojď dál chlapče. Neseš mi ty léky?“
„Nenesu!“ zařval medvěd. Vtrhnul se dovnitř. Skočil po dědovi a spolknul ho. Pak si pohladil břich a spokojeně se rozvalil na kanapi.
Za dvě hodiny k chaloupce doplazil Karkulák. Byl neuvěřitelně oteklý jak ho poštípali včely. V košíčku mu ale přibyla jen jedna sklenice medu. Došel ke dveřím a zaklepal.
„Kdo tam?“ ozvalo se z chaloupky huhňavě.
Dědeček má asi rýmu, pomyslel si Karkulák a nahlas odpověděl: „To jsem já dědečku, tvůj vnuk Karkulák.“
„Tak to pojď dál chlapče. Neseš mi ten med?“
„Nesu, nesu.“ odpověděl Karkulák při vstupu do chaloupky.
Přešel světnici až ke kanapi kde ležel medvěd. Karkulák kvůli žihadlům dost špatně viděl a tak medvěda nepoznal a zeptal se: „Dědo, proč si se přestal holit?“
„To kvůli té mé nemoci víš, nemůžu vstávat.“
„A dědo proč máš tak velký a chlupatý uši?“
„To abych nemusel nosit naslouchátka.“
„A dědo proč máš tak veliký nos?“
„To aby mi na něm lépe drželi brejle.“
„A dědo proč máš tak velikou pusu?“
Medvěd už měl těch jeho otázek dost. Vyskočil z kanape a křikl: „ To abych tě mohl pohodlně spolknout, troubo.“
Chramst a už byl Karkulák v jeho břichu. Všechno to ještě zajedl medem z Karkulákova košíčku. Medvěd se pak svalil zpátky na kanape a usnul.
V pět odpoledne dorazila k dědečkově chaloupce pošťačka Zuzanka, která nesla dědovi důchod. Překvapilo jí že jsou dveře dokořán a že se zevnitř ozývá strašlivé, přímo medvědí chrápání.
Nejprve opatrně nahlédla dovnitř, a co nevidí. Na dědově kanapi se rozvaluje medvěd se strašně velikým břichem a chrápe až se chaloupka otřásá.
Zuzanka se podrbala za uchem a pak vytáhla z kapsy nůž na dopisy. Došla ke kanapi a rozpárala medvědovi nenasytné břicho. Z břicha se vykulil dědeček a za ním vyskočil i Karkulák kterému už mezitím žihadla splaskla. Oba byli upatlaní od medu a tak se šli rovnou umýt ven ke studni.
Karkulák a Zuzanka pak nanosili medvědovi do břicha kamení a dědeček který býval krejčím medvědovi břicho zalátal.
Když bylo vše hotovo schovali se v kuchyni a čekali co se bude dít. Za chvilku se medvěd probudil s velikánskou žízní. Vyšel z chaloupky napil se ze studny a jak byl těžký převáhl se, ve studni se praštil do hlavy a zahynul.
Všichni tři se radovali. Dědeček si vzal léky, Zuzanka mu vyplatila důchod a Karkulák uvařil polévku z pytlíku. Dlouho do noci pak oslavovali nad lahví rumu.
Léky a rum však nejdou dohromady, milé děti a tak dědeček umřel. Karkulák a Zuzanka, jak už to v pohádkách bývá, se do sebe zakoukali a byla svatba. Nakonec se nastehovali do dědovi chaloupky a měli spolu kopu dětí, a jestli neumřeli tak žijí do dnes.
A měli tam takovej kopec,
na tom kopci zvonec.
Na zvonec zvonil japonec,
a pohádky byl konec.
