O rytíři z Plecháčkova a Pod Pokličkou
Bylo jednou jedno malé království a v něm měli tuze pyšnou princeznu. Jmenovala se Kristýnka, ale její poddaní jí říkali: „Nechci, nedám, nepotřebuji!“ Nazývali jí tak proto, že když měla, něco udělat křičela: „Nechci!“ když měla, něco dát říkala: „Nedám!“ a když jí někdo něco nabídl, řekla pyšně: „Nepotřebuji!“
Nedaleko princeznina zámku sál starý hrad Plecháčkov a v něm žila čarodějnice Čáry Máry, ke které chodili lidé snad z celého království prosit o radu. Její dcera Elvíra se před lety zamilovala do hraběte Vítka z rodu Pod Pokličkou. Čáry Máry teď na Plecháčkově vychovávala jejich syna rytíře Pepíka z Plecháčkova a Pod Pokličkou.
Pepík byl už pár dní zamlklí a díval se z věže do dálky za les, kde stál zámek. Jak by taky ne před pár dny byla nedaleko Plecháčkova princezna Kristýnka na lovu. Když jí mladý rytíř uviděl, hned se do ní zamiloval.
Babička Čáry Máry už se na něj nevydržela dívat a vypravila se na zámek.
Když Čáry Máry dorazila na zámek, princezna zrovna seděla na svém trůně ve svých růžovích šatech a rozčesávala si své zlaté vlasy. Čarodějnice před princeznu předstoupila a řekla: „Vzácná princezno, jsem čarodějnice Čáry Máry a ráda bych vám nabídla své magické služby.“
Princezna se na čarodějnici ani nepodívala a zavřeštěla: „Nepotřebuji! Kouzla mi k ničemu nebudou! Nechci!“
Čáry Máry se urazila. V trůním sále se služebnictvo začalo bát. Okolo čarodějnice se zvedla stříbřitá mlha. Mlha posléze obklopila i princeznu a ta se proměnila ve stříbrosrstou vlčici.
Když se Čáry Máry vrátila domů, řekla Pepíkovi, ať pustí tu nafoukanou princeznu z hlavy. Rytíř Pepík z Plecháčkova a Pod Pokličkou se pak několik dní toulal hlubokými lesy okolo rodného Plecháčkova. Jednou ráno v lese spatřil stříbrosrstou vlčici, která pila ze studánky. Vůbec se ho nebála, a když jí pohlédl do očí, poznal v ní princeznu Kristýnku.
„Babičko, ty jsi zaklela mou princeznu!“ rozkřikl se mladý rytíř, když vrazil do babiččiny kuchyně na Plecháčkově se slzami v očích.
„Jak sám dobře víš povinností nás dobrých pohádkových čarodějnic je napravovat lidské povahy. Proto jsem tu zdejší namyšlenou princezničku proměnila ve vlčici. Jako však všechna nápravná kouzla i toto ztratí svou moc až princezna i v této podobě vykoná sama od sebe tři dobré skutky.“ odpověděla mu Čáry Máry.
I co rytíři a zakleté princezně zbývalo? Vydali se tedy společně do světa, aby činili dobré skutky.
Cestovali po princeznině království. Tam pomohli sedlákům se senem, onde zas drvoštěpům se dřívím. Jednou přiložili ruku k dílu, jindy pomohli dobrou radou. Vždy to však byl rytíř z Plecháčkova a Pod Ppokličkou kdo přišel na to, jak mohou pomoci a tak princezna stále zůstávala vlčicí.
„Neboj se, Kristýnko. Však ty jednou také někomu pomůžeš.“ chlácholil jí Pepik každý večer před spaním.
Jednou, to už byl podzim, potkali v lese stařenku, která si nesla otep dříví na zimu.
„Počkejte, babičko, já vám s tou otepí pomůžu!“ nabídl se Pepík.
„I to jsi moc hodný, mládenče.“ pochválila rytíře stařenka, když si hodil její otep přes záda.
„Když můžu, rád pomůžu,“ odpověděl Pepík: „Opřete se o mě, babičko, ať neupadnete na té hrbolaté cestě.“
Princezna ve vlčí podobě si všimla, že stařenka na tom místě nechala svou hůl a tak jí vzala jemně do tlamy a nesla jí za rytířem z Plecháčkova a Pod Pokličkou.
„Jé moje hůl.“ zaradovala se stařenka, když jí princezna vlčice složila sukovici k nohám a podrbala jí za ušima.
„No, vidíš už jen dvakrát a budeš zase člověkem.“ pochválil jí Pepík, když se večer připravovali k spánku v malé lesní jeskyni.
Do rána napadl první sníh ale ani to rytíři z Plecháčkova a Pod Pokličkou nezabránilo v další cestě. I v zimě činili dobré skutky. Někde proházeli starouškům cestu do vsi, jinde pomohli s opravou doškové střechy. Jenže princezna se ne a ne proměnit.
Stalo se, že pár dnů po svatém Mikuláši šli od jedné vesnice ke druhé a museli projít bažinou. Pod navátým sněhem nebylo vidět, že bažina je zamrzlá jen zpola. Pepík neviděl, že šlape na tenký let a ten se s ním prolomil. Rytíř z Plecháčkova a Pod Pokličkou zapadl do studené vody, že mu ven koukala už jen hlava.
„Pomoc,“ vykřikl Pepík.
Kristýnka na nic nečekala a rozběhla se lesem ve snaze najít pomoc. Neběžela dlouho a do cesty se jí postavila chaloupka jednoho z drvoštěpů, kterým v létě pomohli. Drvoštěp Martin zrovna seděl na zápraží a smotával provaz, když se před ním Kristýnka objevila.
Drvoštěp jí poznal a hned si řekl, že se rytíři muselo něco stát, když přišla sama, proto popadl provaz a sekeru a vyrazil za ní do lesa.
Když Martina s Kristýnkou dorazili k místu, kde se Pepík propadl, byl už úplně ochraptělí a promrzlí.
Martin přivázal jeden konec lana k vlčí princezně Kristýnce a ten druhý k rytíři Pepíkovi z Plecháčkova a Pod Pokličkou. Kristýnka táhla až Pepíka vytáhla a Martin je pak vzal k sobě do chaloupky, aby se usušili a odpočinuli.
„Tak už ti zbývá jen jeden dobrý skutek do vysvobození, Kristýnko.“ řekl Pepík, když už byli zase na cestě.
Jen den před štědrým dnem pomáhali ovčákům najít zatoulanou ovci. I stalo se, že se při hledání od ovčáků oddělili a v noci museli přenocovat v horské salaši. Salaš byla již dlouho opuštěná a dovnitř foukal různými děrami ledový vítr. Každý z nich se stočil k odpočinku v jednom koutě a usnuli.
Vlčí princeznu Kristýnku ale v noci probudil zvuk drkotajících zubů. Tiše přešla k místu, kde spal rytíř z Plecháčkova a Pod Pokličkou. Chvilku se na něj dívala, jak se ze spánku třese zimou a pak se k němu přitulila, aby mu nebyla zima.
Jaké bylo rytířovo překvapení, když se na štědrý den ráno probudil a vedle něho ležela princezna ve své lidské podobě a venku před salaší na ně čekala zatoulaná ovečka. Šťastně se oba vrátili domů.
Z Kristýnky se stala moudrá a vážená královna, za kterou její poddaní chodili, vždy když potřebovali s něčím pomoci. Rytíř Pepík z Plecháčkova a Pod Pokličkou se stál, po jejím boku, králem a jezdil po celém království a pomáhal lidem. A ptáte se, co se stal s čarodějnicí Čáry Mary? Ta když viděla, jak její kouzlo království pomohlo, usadila se do svého houpacího křesla a už jen odpočívala.
A zabušili na hrnec
a pohádky byl konec.
