O statečné Anetce
Bylo jednou jedno království a v něm měli tuze zlobivého prince. Ten princ se jmenoval Honzík, ale nikdo dokonce ani král s královnou mu neřekli jinak než „Ty zlobiváku!“
Jednou na jaře, když zahradník Mrkvička zasázel saláty, měli už Honzíkova zlobení rodiče dost a poslali ho, aby si šel hrát ven do zahrady. Honzík si sebou na zahradu vzal míč, a jak už to u takových kluků bývá, běhal za míčem záhonek nezáhonek, salát nesalát.
Když tu spoušť zahradník Mrkvička uviděl, spráskl ruce a zalamentoval: „Aby vás čert vzal, princi! Taková škoda!“
V tu chvíli to v povětří zahučelo, v zahradě zasmrděla síra a princ Honzík byl fuč.
Víte děti, ono to v pekle funguje takhle. Když někdo na zemi řekne třeba: „Aby to koště čert vzal!“ Tak přilétne pekelnou službu konající čert a ten to koště strčí do pytle a šup s ním do pekla.
Ten den zrovna držel pekelnou službu Haramáš a už do božího rána byl na nohou. Však měl tolik běhání, že ani nestíhal v pekle věci vykládat. Tak se stalo, že se Honzík ocitl v pytli s kleštěmi kováře Jíry, kořenem co o něj v lese zakopl sedlák Bárta, když se vracel z hospody, kocourem čarodějnice Ivety a zlomenou holí jakéhosi žebráka. Haramáš si cestou pytel na rameni občas nadhodil, aby ho tak netížil a tak než dorazili do pekla, byl Honzík samá boule a škrábanec od kocoura.
Haramáš vysypal pytel před pekelného ministra zásobování, čerta Fšechnobera, a opět odsvištěl na zem pro další věci. Pekelný ministr Fšechnober si nejprve myslel, že mu do pekla omylem přinesli nějaké strašidlo. Honzík začal plakat, že chce k mamince královně, našel si ho pekelný ministr Fšechnober v knize hříchů a povídá: „I kdepak princi to nepůjde, mám tu u vás příliš mnoho záznamů a navíc co peklo schvátí, to už nenavrátí. Tímto vás princi posílám do pekelné kuchyně, kde budete pod vedením čertovi babičky topit pod kotli a mýt nádobí!“
No co Honzíkovi zbývalo. Utřel si tedy nudli do rukávu a šel s čerty k čertově babičce do pekelné kuchyně.
Mezi tím bylo na zámku hotové boží dopuštění. Král s královnou plakali a naříkali. Zahradníka Mrkvičku posadili, chudáka do hladomorny. Po celém království bylo vyhlášeno, že kdo prince Honzíka domů na královský zámek tomu král splní každé přání.
V královské kuchyni sloužila dívenka Anetka. Byla to vnučka vrchní královské kuchařky Chutibožské a zahradník Mrkvička byl její strýček. Anetka byla moc hodné a spravedlivé děvče. Zlobilo ji, že když Honzíka po zásluze odnesl čert do pekla, zavřeli jejího strýčka, přesto že nic neudělal do hladomorny.
Proto odložila vařečku, sundala zástěru a ze starožitné almárky vytáhla pevné boty a batoh co se s nimi chodí na zkušenou. Do batohu si dala kus chleba se sádlem, láhev vody a pláštěnku kdyby pršelo, nazula si pevné boty a s holí v ruce vyrazila směr peklo.
Jak tak šla, najednou v lese uslyšela hlásky, jak volají: „Pomoc, pomozte nám. Prosím pomozte.“
Anetka se zastavila a rozhlédla. A co nevidí, na zemi leží hnízdo a v něm tři havraní mláďata. „Copak se vám stalo, drobečkové?“
„Seděli jsme si tak v hnízdě. Čekali, až máma něco dobrého k snědku přinese.“ řeklo první ptáče.
„Tu okolo letí čert, švihne ocasem a mi i s hnízdem spadli na zem.“ řeklo druhé ptáče.
„Máme hlad,“ dodalo třetí ptáče
„Prosím, pomoz nám!“ zanaříkali opět sborem.
Jak už to tak v pohádkách bývá, Anetka měla dobré srdce. Hladovým ptáčatům nadrobila svůj chleba se sádlem. Pak hnízdo opatrně vysadila zpátky na větev.
„Až budeš potřebovat, pomůžeme ti.“ volala za ní ptáčata, když mizela za ohybem cesty.
Cesta do pekla, po které Anetka šla, vedla okolo domečku čarodějnice Ivety. Už z dáli bylo slyšet bouchání a třeskot padajícího čarodějného nádobí. Anetka se u domečku zastavila, zaklepala na dveře a zavolala: „Haló, paní čarodějnice, nepotřebujete pomoc?“
V okně se objevila čarodějnice Iveta s velikou boulí na hlavě: „I to víš, chlapče, že potřebuju pomoct. Ztratila jsem brýle a nemůžu je najít.“
Anetka se jen usmála, kolikrát už vyndávala doma v královské kuchyni, babiččiny brýle z těsta na knedlíky nebo z polévky.
Vstoupila do domečku a vyvedla čarodějnici Ivetu ven na lavičku. Aby brýle našla, musela nejprve v domečku uklidit. Protože jí šla práce hezky od ruky, měla za chvíli hotovo a podávala čarodějnici Ivetě brýle, které našla na dně hrnce od krupičné kaše.
„Á to jsi ty, Anetko,“ vypískla čarodějnice nadšeně, když si brýle nasadila: „Mockrát ti děkuju a tady máš kouzelný rýžák. Když ho položíš na špinavé nádobí, sám jej umyje. Snad ti bude k užitku.“
„Dekuju a na shledanou, paní čarodějnice,“ rozloučila se Anetka a vydala se dál tou cestou, co vede do pekla.
Byla už na dohled od Čertovi rokle, kde je brána do pekla, když uslyšela jak někdo pláče. Rozhlédla se, a co nevidí.
Na povaleném buku, u mýtiny plné Pampelišek, sedí anděl a pláče až mu křidélka na zádech poskakují.
„Pročpak pláčeš? Andílku?“ zeptala se ho Anetka, když přišla blíž.
„Já jsem spadl z obláčku, když jsem se díval, jak je na světě hezky. Při pádu jsem si rozbil svatozář a teď nemůžu domů do nebe proto, že mě tam bez svatozáře svatý Petr nepustí.“ řekl anděl mezi vzlykotem.
Anetka anděla konejšivě hladila po rameni. Zrak jí padl na pampelišky, kterých byl plný palouk. Tu dostala nápad. Půjčila andělovi kapesník, aby si utřel nudli, nechala ho ať si smutní dál a pustila se do pletení.
Když už měla upletený pěkný věneček, nasadila ho smutnému andílkovi na hlavu. Z kapsy vytáhla zrcátko a řekla mu: „Podívej, jakou máš pěknou novou svatozář.“
„Jé, ta je krásná,“ zajásal anděl: „a za tvou pomoc ti dám tady ten andělský zvoneček. I kdybys byla v nejhlubším pekle, stačí na něj zazvonit a andělé ti přijdou na pomoc.“
„Mockrát děkuju,“ volala Anetka, když mávala za odlétajícím andělem. Jen o malou chvíli později už stála před pekelnou branou. Anetka nezaváhala a svou holí zabušila na bránu.
Otevřel jí pekelný dveřník čert Breburda: „Copak chcete, slečinko?“ poškrábal se Breburda za uchem.
„Přišla jsem si pro našeho prince Honzíka.“odpověděla Anetka
„Tak to pojďte dál, slečinko.“ pokynul jí Breburda: „Hned vás ohlásím u pekelné komise.“
Teď vám, milé děti, musím vysvětlit, jak to v pekle funguje. Peklo totiž není žádný holubník. Když pekelná služba něco nebo někoho přinese do pekla je to zaevidováno a roztříděno. Hříšníkům a zlobivcům, jako byl Honzík, je přidělena práce. No, a když přijde do pekla takoví odvážlivec jako naše Anetka, žádat o vrácení věci či osoby vzaté do pekla, je poslán před pekelnou komisi a ta pak musí rozhodnout, zda peklo vrátí, co schvátilo.
V pekelné komisi zasedají pekelní ministři. Pekelného ministra zásobování Fšechnobera už z našeho vyprávění znáte děti, byl to ten čert, co Honzíka poslal do kuchyně čertovi babičky. S ním v komisi zasedal ministr pro hříšné duše čert Styťseduše a ministr pro styk s lidským světem čert Lidiznám. Ti tři když si vyslechli Anetčinu žádost, nechali předvolat Honzíka i čertovu babičku.
„Tak co, babi, polepšil se princ Honzík?“ zeptal se čert Styťseduše.
„I to víte, že se polepšil,“ usmála se čertova babička: „už u práce neodmlouvá a už ani nedostává metlou.“
„Tak že si ho můžu odvést domů?“ zeptala se Anetka.
„Ale děvenko, kdo mi pak bude mýt nádobí?!“ zadurdila se čertova babička.
Honzík už začínal nabírat k pláči, když si Anetka vzpomněla na dárky, které po cestě dostala. Vyndala z batohu rýžák od čarodějnice Ivety a řekla: „A co když vám dám, tenhle kouzelný rýžák stačí jej na špinavý hrnec položit a on už sám práci vykoná.“
Podala kartáč čertově babičce a ta si ho hned odsvištěla vyzkoušet. Anetka už radši na nic nečekala, chytila Honzíka za ruku a zazvonila na andělský zvoneček.
Pekelná brána se rozlétla. Zašustila andělská křídla a dva andělé popadli Anetku i Honzíka a vynesli je z pekla ven.
Andělé je donesli k řece Peřejnici co královstvím protékala. „Mockrát vám děkuju.“ volal za odlétajícími anděly a Honzík.
„Nám neděkuj, poděkuj raději Anetce za to, že má tak dobré srdce.“ zavolal na něho v odpověď anděl, který měl na hlavě místo svatozáře věneček z pampelišek.
„Děkuju, Anetko,“ obrátil se princ, na svou zachránkyni.
„Teda princi vy vypadáte jako čert. Jste celí od sazí. A když už teď nezlobíte tak by vás doma ani nepoznali. Všechno to špinavé prádlo dolů a koukejte se v té řece pořádně vydrhnout.“ podivila se Anetka
Honzík udělal, co mu Anetka řekla. Anetka vzala princovo oblečení a pokoušela se ho vyprat v malé tůni. Jenomže čertovské saze jsou čertovské saze a jen vodou je člověk nesmyje.
„Kdybych tu tak měla mýdlo a valchu a vy princi, by jste potřeboval šampon, jak tak na vás koukám.“ povzdechla si Anetka.
„Ale kde ho vzít když tu není ani živáčka?“ zeptal se Honzík.
A proto, že jsme přece v pohádce a v pohádce vám pomůže každý, komu jste předtím pomohli vy, milé děti, tak v povětří zašelestili havraní perutě.
Na povalenou kládu u břehu řeky se snesli tři mladí havrani. První nesl v pařátech valchu, druhý nesl mýdlo a ten třetí šampón. „Jak jsme slíbili, Anetko. Přišli jsme na pomoc.“ zaskřehotali havrani.
„Mockrát vám děkujeme, havránci.“ Poděkovali Honzík a Anetka.
Anetka se pak s řádně vymydleným Honzíkem vrátila na královský zámek. To bylo radosti. Pan král okamžitě vyhověl Anetčinu přání a pustil zahradníka Mrkvičku z hladomorny. Princ Honzík se zahradníkovi omluvil a slíbil, že mu občas na zahradě dokonce pomůže.
Od těch dob je princ Honzík nejhodnějším klukem v království. Čas od času chodí pomáhat Anetce do královské kuchyně, aby nezapomněl, jaké to bylo, když drhnul pekelné hrnce.
A to je vlastně konec
našeho příběhu.
A jestli vás honí čert,
posíláme vám odvahu.
