O třech zakletých princeznách
Za devatero horami a sedmero lesy, leží království, o kterém vám chci vyprávět. V tom království žili král s královnou a byli velice smutní, protože neměli žádné děti. Jednoho dne služebná královně poradila, ať se poradí s čarodějnicí, co sídlí na Havraní skále.
Královna uposlechla rady a vydala se na Havraní skálu. Když vstoupila do tmavé jeskyně, čarodějnice zrovna vařila své lektvary: „Vím, proč jsi přišla, královno. Ráda bys měla děťátko.“
„Ach jak jsi moudrá, prosím poraď. Co mám dělat, abych měla dceru.“
Čarodějnice jí podala lahvičku: „Když vypiješ tento lektvar, narodí se ti holčička, ale opatrně kolika douška lektvar vypiješ, tolik dětí se ti narodí a jestli mě nepozveš, na křtiny špatně se vám povede!“
Královna poděkovala a spěchala domů, aby jí král nehledal. Doma pak třemi doušky lektvar vypila.
Brzy se královně narodily tři dcery. Tři krásné princezny Emička, Klárka a Lucinka. Král se radoval a chystal křtiny. Královna však králi neřekla o své návštěvě u čarodějnice a tak se stalo, že král pozval víly a trpaslíky ale na starou čarodějnici z Havraní skály zapomněl.
Uprostřed bujaré hostiny se však, otevřeli dveře hodovní síně a v nich stála čarodějnice. Zamířila rovnou ke kolébkám malých princezen. Všichni hodující byli kouzlem přimražení k židlím. Nejprve se sklonila nad kolébkou princezny Emičky: „Zdravím tě malá princezničko. Porosteš do krásy a budeš šťastná, ale v den svých osmnáctých narozenin se píchneš do prstu o pletací jehlici a usneš na tak dlouho, dokud nedostaneš polibek od chytrého mládence z pravé lásky.“
Nyní přešla ke kolébce princezny Klárky: „I tebe zdravím dcero královská. I ty porosteš do krásy a k tomu budeš chytrá. V den svých osmnáctých narozenin sníš švestku a usneš a s tebou i vše živé ve tvém okolí.“
Tu přistoupila ke třetí kolébce. V té ležela princezna Lucinka. Čarodějnice byla uchvácena krásou malé princezny. Vzala jí do náruče a obrátila se k odchodu. Teprve když čarodějnice opustila hodovní síň, kouzlo ustoupilo. Král rychle pochopil, co se stalo, a svolal tajnou radu, ke které přizval i víly a trpaslíky.
V celém království bylo zakázáno pletení a pěstování švestek. Princeznu Emičku svěřili do péče trpaslíkům a princeznu Klárku si na výchovu vzali víly.
Tak šla léta. Princezna Emička žila uprostřed lesa v domečku u sedmi trpaslíků a princezna Klárka v domečku na Vílí mýtině u řeky. Obě rostli do krásy a byli takové, jak čarodějnice předurčila.
A jak se vedlo princezně Lucince? Tu si odnesla čarodějnice do hor a ve věži bez dveří jí vychovávala jako svou dceru. Tak nadešel ten den, kdy bylo princeznám osmnáct let.
Toho rána trpaslíci jako obvyklé vyrazili do dolu a princezna Emička zůstala doma sama. Zrovna se pustila do zpravování Šmudlových děravých ponožek, když tu někdo zaklepal na dveře. Emička otevřela a za dveřmi stála stařenka. Byla to přestrojená čarodějnice: „Dobrý den, děvenko, nemáš trochu vody?“
„Pojďte si sednout, babičko, hned vám ze studny vodu donesu.“ Čarodějnice se posadila ke stolu a vytáhla si pletení. Když se Emička vrátila od studny, užasla. Na stole ležela jedna pletená ponožka a čarodějnice právě doplétala druhou.
„Tohle tak umět,“ povzdechla si princeznička: „Nemusela bych spravovat staré ponožky, a přesto by Šmudla měl v čem chodit.“
„Tak tu máš a zkus si to.“ Usmála se čarodějnice. Sotva však Emička vzala do rukou jehlice, píchla se s nimi do prstu a usnula.
Čarodějnice sbalila pletení a odešla z chaloupky. Když přišli trpaslíci domů, dveře od chaloupky byly otevřené a Emička spala u stolu. Trpaslíci propukli v pláč a pak postavily na Trpasličí pasece altánek, ve kterém stála postel s nebesy z hedvábí. Tam pak spící Emičku uložili. Den co den u ní trpaslíci drželi stráž a čekali na chytrého mládence.
Princezna Klárka se koupala v řece. Dnes měla osmnácté narozeniny a tetičky víly pro ni doma připravovali oběd. Už se blížilo poledne a princeznička měla hlad, když tu náhle uviděla stařenku s velkým košíkem ovoce, která se snažila přebrodit řeku.
„Počkejte, babičko, já vám pomůžu!“ hned se rozběhla do vody, aby pomohla přestrojené čarodějnici na druhý břeh.
„Děkuji ti, děvenko. Tady ode mě něco máš,“ řekla čarodějnice a dala princezně švestku.
„Mockrát děkuju, babičko, ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Co to vlastně je?“ zeptala se Klárka.
„To je švestka. Jen ochutnej je dobrá, sladká jako med.“ řekla čarodějnice a zmizela.
Klárka švestku snědla a upadla na palouku do hlubokého spánku. S Klárkou však usnuli i víly v domečku, ptáčci ve větvích stromů a zvířátka ve křoví. Vílí palouk zarostl ostružinami a jako deka zakryl i spící Klárku.
V tom království, žil kovář a ten měl tři syny. Nejstarší byl silný Marek, prostřední byl statečný Martin a nejmladší byl chytrý Matěj. Byli to hodní hoši, jen jednu starost s nimi starý kovář měl. Kluci si ne a ne najít nevěsty.
Tatínek kovář neustále láteřil: „Kluci zatracení, takový velcí už jste a ještě nemáte nevěsty. Já už jsem starý a rád bych tu kovařinu pověsil na hřebík. Marku síly máš za deset ale, copak ti mohu svěřit kovárnu, když sis ještě našel nevěstu. A ty Martine, pro strach máš uděláno, jen co je pravda, ale děvčat jakoby ses bál. O Matějovi radši ani nemluvit ten pořád jen leží v knížkách. Já toho už ale mám dost. Tady máte každý mošnu s buchtami a alou do světa na zkušenou.“
Jak tatínek řekl tak kluci udělali a vyrazili do světa. „A bez nevěst se mi to chalupy nevracejte!“ volal za nimi táta z kovárny. Tak kluci šli spolu, až došli na rozcestí.
„Rozdělíme se, bratři.“ ozval se Matěj: „Když půjdeme každý jinou cestou spíše tak najdeme každý svou nevěstu.“
Bratři souhlasili a tak se každý vydal jiným směrem. Silný Matek se vydal doleva, statečný Martin šel doprava a chytrý Matěj si to namířil rovně za nosem.
Matějova cesta rovně za nosem vedla přes louky, pole a skály, až přišel do lesa. Toho dne pršelo, ale Matěj šel dál. Byl už promočený na kůži, když vstoupil na mýtinu, nad kterou svítilo sluníčko, a uprostřed ní stál altánek, ve kterém stála postel s nebesy z hedvábí. U altánku seděl na stráži vousatý mužík. Matěj se zarazil: „Dobrý den, mohl byste mi poradit, kde to vlastně jsem?“
„Pěkně tě tu vítám, mládenče. Já jsem Šmudla a tohle je Trpasličí paseka.“ odpověděl vousatý mužík: „Zde odpočívá naše princezna Emička.“
„A copak se jí stalo?“ zeptal se Matěj
„Zlá kletba jí uspala. Prý dokud nedostane polibek od chytrého mládence z pravé lásky. Když mi správně odpovíš, na tři hádanky, můžeš se na ní jít podívat!“
„Hádanky, proč ne…“ řekl Matěj a přisedl si na kámen ke Šmudlovi.
„Tak dobře poslouchej!“ upozornil Šmudla: „Ráno to má čtyři nohy, v poledne už po dvou chodí. Navečer už nemůže, tak třetí noha pomůže?“
Matěj se na chvilku zamyslel, ale pak řekl: „To je jednoduché. To je člověk. Ráno je dítě a leze po čtyřech, v poledne dospěje a chodí po dvou a večer. Večer už je starý a chodí o holi.“
„Správně chlapče a teď druhá,“ usmál se Šmudla: „Spěchá krajem, nemá nohy, když rozzlobí se, bere střechy?“
„Ta je taky jednoduchá Šmudlo. To je řeka.“
„Ta třetí bude ale o hodně těžší,“ zamumlal Šmudla a zapřemýšlel: „Běží a přeci nohy nemá. Nikdo mu neuteče a přece nikoho nehoní. Na prach může skálu rozemlít, ale mlýnek nepotřebuje?“
Matěj se chvilku zamyslel, ale pak se zasmál: „To je čas. Ten nikdy nezastaví. Každý člověk zestárne a skály se časem rozpadnou v prach.“
„Správně Matěji, tak se běž na ní podívat.“
Matěj trpaslíka poslechl a vstoupil do altánku. Na lůžku za hedvábnými závěsy spatřil princeznu tak spanilou až mu srdce zaplesalo. Neváhal ani minutu, poklekl u jejího lůžka a políbil jí. Emička otevřela oči a usmála se, ale to už byli v altánku i trpaslíci a jásali a jásali.
Silný Marek, nejstarší z bratů, šel dlouho mezi poli a loukami. Prošel i černým lesem. Až přišel do hor. Tehdy jí poprvé spatřil, jak si češe své předlouhé vlasy ve věži bez dveří. Na první pohled se do té krásky zamiloval.
Celé dny pak seděl Marek na balvanu ve křoví poblíž věže, až se dočkal. K věži přišla stará vrásčitá čarodějnice a zavolala vzhůru k věži: „Lucinko, princezničko moje spanilá, spusť mi své vlásky.“
Lucinka spustila ze svého okna svůj cop dlouhý až na zem. Čarodějnice po copu vylezla nahoru do věže.
Když zase odešla, sebral Marek odvahu a zkusil to taky: „Lucinko, princezničko krásná, zpusť mi své vlásky.“ A světe div se, ono to zabralo a Lucinka zpustila Markovi své vlasy. Marek se po copu vyšplhal do věže a pak si s krásnou princeznou dlouho povídali.
Podíváme se nyní za prostředním z bratrů. Statečný Martin, který jak víme, si vybral na rozcestí cestu, která mířila vpravo. Šel nejprve lesem, pak přes pole a louky až došel k začarovanému lesu. Protože byl statečný, vůbec ho nenapadlo, že by se měl strašidelně vyhlížejícímu lesu vyhnout. V lese bylo ticho ani ptáček nezazpíval ani listí ne šustilo, jako by všechno spalo.
Šel a šel, cestou snědl všechny buchty, co měl sebou a než došel k řece, už měl pořádný hlad. Na vílím palouku právě dozrávaly ostružiny a Martin se do nich s chutí pustil.
Když tu náhle narazil pod ostružinami na stříbrný dívčí střevíček. Když si vzápětí uvědomil, že v tom střevíčku vězí půvabná dívčí nožka, jal se odstraňovat šlahouny ostružin. Ostružinové trní mu nechtělo spící pannu vydat. Statečný Martin se ale nevzdal a nakonec zvítězil.
Konečně krásnou princeznu Klárku dostal zpod ostružiní. Když uviděl její okouzlující tvář, okamžitě se do ní zamiloval. Vytáhl jí z ostružiní a dal jí polibek z pravé lásky.
Sotva se jejich rty setkali, udála se na vílím palouku změna. Ostružiny se stáhli nazpět do lesa. Ptáčkové na stromech začali zpívat. Z domečku vyběhli víly.
Na vílím palouku se pak ještě dlouho oslavovalo.
Mezi tím se ve věži v horách do sebe Lucinka s Markem zamilovali. Oba usilovně přemýšleli jak to udělat aby mohli oba z věže odejít.
Když už nad tím hloubali skoro týden, dostal Marek nápad. Sešplhal po Lucinčiných vlasech dolů z věže. Šel do lesa v údolí a vyhlédl si tam nejvyšší strom. Vytrhl jej i s kořeny a donesl jej na zádech k věži, kde ho opět zasadil u Lucinčina okna.
Jaké však bylo jeho překvapení, když vylezl do věže a místo Lucinky tam na něho čekala čarodějnice.
„Kde je Lucinka?“ rozkřikl se na čarodějnici.
„Je na bezpečném místě a ty mi tu moc nekřič nebo už jí nikdy neuvidíš!“ zakroutila čarodějnice očima.
„Já Lucinku miluji a chci jí za ženu!“ stál si za svým, Marek.
„Nó…“ poškrábala se čarodějnice na nose: „Když splníš mé tři úkoly, než přejdou tři úplňky tak ti jí dám za ženu.“ zachechtala se čarodějnice.
„Dobrá a jaký je první úkol?“ chtěl hned vědět Marek.
„Lucinka je dcera královská a tak chci, abys mi pro ni přinesl vílí závoj.“
Tak se marek vydal hledat víly, aby je poprosil o závoj pro svou nevěstu. Náhodou došel přímo do hlavního města. Tam se zrovna konala veliká sláva, pro to že se domů vrátily dvě ze tří dcer královských. Městem zrovna procházely v průvodu obě princezny i se svými zachránci.
Když Marek uviděl své bratry, neváhal ani minutu a zavolal na ně: „Martine, Matěji, bratři moji milí!“
Martin s Matějem zastavili průvod a Marek se k nim hned rozběhl. Bratři mu hned chtěli představit své nevěsty, ale Marek je nepustil ke slovu a hned jim řekl, co se mu přihodilo. Když se dostal k tomu, že musí čarodějnici donést vílí závoj, vpadla mu do řeči princezna Klárka: „Ale to je přece snadný úkol.“
Sundala si z hlavy věneček se závojem a dodala: „Tenhle závoj jsem dostala od svých vílích kmotřiček, ale ráda ti jej dám na záchranu své sestry.“
Marek uctivě poděkoval a utíkal zpátky do hor. Do věže dorazil s večerem prvního úplňku a předal závoj čarodějnici.
Ta si závoj nedůvěřivě prohlédla ale, když viděla, že je praví, řekla: „S prvním úkolem sis poradil ale jak obstojíš ve druhém, na to jsem zvědavá.“
„Tak jen sem s ním.“ řekl Marek.
„Tak poslouchej, chcešli Lucinku skutečně za ženu přineseš jako zásnubní dar truhlici těch nejvzácnějších trpasličích drahokamů!“ přikázala mu čarodějnice.
Marek na nic nečekal a rovnou si to zamířil zpátky do hlavního města. Jestli někdo bude vědět, kde hledat trpasličí drahokamy, bude to bratr Matěj.
V hlavním městě už se všechno připravovalo na svatby a lidé nosili sem a tam květiny a barevné prapory. Marek si to zamířil rovnou za bratry na zámek. Když ho uvedli do sálu, hned se Matěje ptal, kde by sehnal nějaké trpasličí drahokamy, že prý jich má čarodějnici donést plnou truhlu.
Tu zpoza šatů princezny Emičky vykoukl trpaslík Šmudla a povídá: „Když dáš mě a mým bratrům týden dáme ti truhlu těch nejzářivějších drahokamů, co v dolech jsou.“
Marek Šmudlovi poděkoval za tak velikou laskavost a celí týden z vděčnosti uklízel trpaslíkům chaloupku, vařil a pečoval o zahrádku. Když mu pak donesli truhlu plnou drahokamu, hodil si jí na záda, ještě jednou trpaslíkům poděkoval a vyrazil zpátky do hor.
Marek donesl poklad do věže jen den před druhým úplňkem. Čarodějnice se mračila, když před ní otevřel truhlu: „První i druhý úkol jsi splnil ale rozhodující je ten třetí. Lucinku jsem ukryla v chýši na ostrůvku uprostřed bažiny. Pokud jí najdeš, v čase co ti zbývá, je tvá. Pokud však neuspěješ, proměníš se v dutou vrbu a z Lucinky bude bludička.“
I tak se Marek vydal do bažin. Chodil kolem dokola, několikrát zabloudil a třikrát se málem utopil. Marek se však nehodlal vzdát.
Do konce lhůty zbývali už jen tři dny. Marek očima prosil měsíc, aby nedorůstal tak rychle. Náhle v tichu noci zaslechl smutnou písničku. Poznal jí po hlase, to zpívala Lucinka.
Marek se nechal vést jejím zpěvem a za malou chvíli už stál na ostrůvku, kde stála chýše.
„Lucinko!“ zavolal na ni Marek a ona mu padla do náruče.
Silný Marek pak přetrhl řetěz, který Lucinku k onomu místu poutal. Ráno spolu vyrazili do hlavního města.
Cestou se kouzlem změnili v ženicha a nevěstu. Do města dorazili ve chvíli, kdy už se svatebčané řadili do průvodu a tak když se se všemi uvítali, mohla být hned svatba.
Na svatbu dorazil i starý táta kovář a hned po svatbě předal Markovi svoje kovářské kladivo a povídá: „Tak synku jsi ze všech nejsilnější, kovárna je tvoje a ať se vám tam dobře daří.“ A tak se Marek s Lucinkou nastěhovali do kovárny.
Pan král poklepal Matěje po zádech, vrazil mu do ruky žezlo a na hlavu korunu a řekl: „Ty Matěji jsi ze všech nejchytřejší, co kdybys vzal to vládnutí za mě.“ A tak se z Matěje a Emičky stali král a královna.
A ptáte se, děti, jak to bylo s Martinem a Klárkou? Ti si postavili domek přesně uprostřed mezi královským zámkem a kovárnou a měli spolu kupu dětí.
Kladívko o kovadlinu nám teď pěkně zvoní
a ta naše vyprávěnka ke konci se kloní.
