Hej, kováři, dej mi Marion
Utíkala lesem. Kadeře černých vlasů měla plné spadaného listí. Byla zadýchaná a snažila se, aby jí nespadli v běhu šaty, které měla na sobě, protože měli povolené tkanice.
„Marion!“ vykřikl za ní mladík v zeleném plášti, který za ní běžel lesem. Dívka se po něm podívala, ale jen vyplázla jazyk a běžela dál.
„Chyt si mě,“ vykřikla a vběhla do skal.
Mládenec se bez váhání pustil za prchající dívkou. Několika dlouhými skoky jí dohnal, chytil a otočil jí čelem k sobě.
„A mám tě,“ usmál se, když se odtáhl z uloupeného polibku, „Marion!“
„Ještě ti nepatřím!“ zamračila se v žertu a stáhla ruku z jeho plavých vlasů, kterých se tak ráda dotýkala.
„Však si pro tebe už brzy přijdu.“ naklonil se k ní pro další polibek.
„To říkáš pořád!“ odstrčila ho a založila si ruce na prsou: „Kdy už to bude, Oriasi? Kdy si pro mě přijdeš do otcovy kovárny?“
Mladík se pousmál nad dívčiným výrazem, pak si jí přitáhl do náručí: „Ach, má sladká Marion, musíš být trpělivá. Opravdu už to bude brzy.“
Marion ho pohladila po tváři: „Mám strach, Oriasi. Bojím se, že mě otec bude chtít provdat za jiného.“
Orias jí dal jemnou pusu na nos: „To se nestane, Marion, netrap se tím.“
Marion mu dala ruce okolo krku. „To doufám! Já si stejně jiného vzít nechci.“ zašeptala mu do ucha a lehce ho kousla do ušního lalůčku.
Orias si sundal zelený plášť a hodil jej na zem. Vzápětí už oba leželi na onom plášti. Vpletla mu ruku do plavých vlasů. Začal jí líbat na krku a ona se rozesmála zvonivým smíchem.
Marion Oriasovi stáhla košili. On jí vyhrnul šaty a přetáhl jí je přes hlavu.
Jeho ruce putovali po jejím těle jako poutníci bloudící krajinou. Marion si užívala jeho péči. Vykřikla, když si jeho prsty našli cestu do jejího klína a on jí ztišil polibkem.
Volnou rukou mu uvolnila opasek a on se vymanil z těsných kožených kalhot.
„Ach Marion,“ vzdychl, když jejich těla splynula v jedno. Okolní skály vraceli ozvěnu vzdechů mladým milencům.
Leželi na chladné zemi a zadýchaně se k sobě tiskli. Poryv větru je zasypal zlatavým listím z okolních buků a roztřásl Marion zimou.
Orias si jí přitáhl těsněji k horkému tělu.
„Chtěla bych tu s tebou takhle být už napořád.“ broukla Marion stočená na jeho hrudi jako had vstřebávající teplo.
„Já vím, ale dnes to ještě nepůjde,“ povzdechl si a políbil jí do vlasů vonících po nějaké bylině, jejíž jméno neznal.
„A kdy?“ zakňourala smutně.
,,Jen co přejde úplněk. Pak si pro tebe přijdu říct.“ zašeptal jí.
Zvedla hlavu z jeho hrudi a zadívala se mu do očí. „Jak to mému otci řekneš?“ zeptala se ho laškovně.
Šibalsky se usmál: „Řeknu: Hej, kováři, dej mi Marion!“
Od skal se odrazil zvonivý smích.
***
Vysoko na nočním nebi svítil měsíc v úplňku. Orias kráčel pomalu lesem. Zrak mu na kratičký okamžik spočinul na místě, kde se před nedávnem miloval s Marion.
Trhnutím hlavy zaplašil milé vzpomínky, teď se nemůže rozptylovat. Vyšel na prostranství zalité měsíčním světlem.
Kusem větve, kterou si přinesl, nakreslil na zem kruh. Když klacek zahodil, vytáhl z boty nůž. Řízl se do dlaně. Natáhl svou ruku nad kruh a nechal svou krev skanout do prachu země. Pak odstoupil o krok nazpět.
Z kapek krve na zemi se začalo kouřit a v kruhu se postupně zhmotnila temná postava.
„Můj pane,“ uklonil se Orias.
„Proč mě voláš můj synu?!“ zeptal se Temný přísně.
„Nemůže chtít syn pozdravit svého otce?“ zeptal se Orias teď už bez hrané pokory.
„Oriasi, ty mě nikdy nevoláš jen proto, abys mě pozdravil, na to jsi příliš hrdý, synu.“ napomenul ho Temný na oko přísně ale Orias v nitru věděl, že je na něho otec vlastně pyšný.
„Našel jsem jí,“ vypjal se Orias, „našel jsem svou ataen.“
„Jsi si jistý, že je to tvá měsíční paní?“ zahleděli se na něj rudé oči Temného.
„Věřím, že je to ona. Kovářova dcera Marion. Já…“ Orias se na moment zarazil, ale pak s nabytou jistotou dodal: „Já jí miluji, otče.“
„Pravidla znáš, Oriasi!“ povzdechl si temný: „Zvaž to dobře. Jestli se s tou dívkou oženíš a ona nebude tvou ataen nejen že přijdeš o všechna svá kouzla, ale to ty pak budeš prokletým. Dokud jsi svobodný, jsi jeden z nás. Pokud budeš s ní, nemůžeš se už nikdy vrátit domů k nám.“
Orias věděl, že se ho otec snaží varovat. On sám nad tím už dlouho přemýšlel. Při myšlence na místo, ze kterého pocházel se, ale otřásl: „Otče, ty výš že se tam už nechci vracet!“
„V každém případě tě svatba s tou dívkou připraví o tvá kouzla. Jsi připraven žít bez nich?“ pokračoval Temný ve varovném proslovu.
Orias chvíli váhal, na ztrátu kouzel nepomyslel, ale pak odhodlaně dodal: „Pro Marion cokoli.“
Temný se na něj zadíval a Orias měl dojem, že otec snad lituje jeho rozhodnutí. Chvíli zůstali jen tak v tichosti stát, pak k němu Temný natáhl kostnatou paži: „Opravdu se nechceš vrátit domů?“
„Ne,“ zavrtěl Orias rozhodně hlavou ale pak se zeptal: „Dáš mi své požehnání, otče?“
Temný stáhl svou ruku: „Pokud se dnes opravdu vidíme naposled.“ Odmlčel se: „Ty jsi byl vždycky svéhlavý démon Oriasi. Lituji, že odcházíš, protože jsi mi nejpodobnější. Nyní poklekni, můj synu.“
Orias poklekl a koleny se téměř dotkl hranice kruhu. Temný zvedl levou ruku nad jeho hlavu a pronesl: „Žehnám ti Oriasi ve jménu ohně, vody, vzduchu a země, z nichž jsi vzešel. Nechť je ti osud příznivě nakloněn.“
„Děkuji, otče.“ sklonil mladík hlavu.
Temný se propadl do země a Orias zrušil kruh.
***
Po cestě mezi sklizenými poli jel mladý jezdec na vraném koni. Zelený plášť a plavé vlasy mu ve větru vlály. K vesnici svého koně hnal.
Na vršku nad vesnicí v sadě česali dívky jablka. Když zahlédli mladého jezdce.
„Podívejte, ten je hezký.“ vykřikla jedna.
„Kdo to asi je?“ zeptala se jiná.
„Vypadá bohatě, kam asi jede?“ napadlo další.
„Zapomeňte na něj, ten je můj!“ vykřikla Marion a seskočila ze stromu, kde trhala jablka. Rozběhla se k cestě, kudy jezdec projížděl.
„Přijel sis pro mě?“ zeptala se udýchaně, když u ní zastavil.
„Jak jsem slíbil.“ odpověděl s úsměvem Orias, a vysadil si jí za sebe na koně. Projeli pomalu vesnicí a lidé se po nich koukali. Zastavili před kovárnou kde Orias sesedl a pomohl Marion na zem.
Z kovárny vyšli tři mohutní muži, a zamračili se na mladé milence, kteří se nyní dívali vzájemně do očí.
„Marion!“ ozval se nejstarší z mužů přísně. Dívka hned otočila na otce hlavu a pak se rychle od Oriase odtáhla.
„Proč jsi sem přijel, pane? Tvůj kůň snad potřebuje okovat?“ zeptal se mladší z kovářů.
„Mému koni nic neschází. Přišel jsem vás požádat o ruku Marion.“ otočil se Orias na nejstaršího kováře.
„A kdo jsi, pane? Kovář nemůže dát dceru jen tak někomu.“ zeptal se ten, který dosud mlčel.
„Jsem Orias, Lesního hradu pán a tebe kováři žádám, dej mi Marion.“ postoupil Orias k nim.
„Dobrá,“ přikývl starý kovář, „dám ti Marion!“
„Děkuju, tatínku,“ pověsila se starému kováři dcera na krk.
„Stejně by sis to vyvzdorovala znám tě Marion.“ zavrtěl kovář hlavou: „Svatba bude kdy?“
„Kdy určíš kováři.“ řekl Orias když se se svou nastávající políbil.
„Tak tedy o svátku Samahain.“ rozhodl kovář.
***
Je Samahain, čas kdy se brány mezi světy otevírají, zbloudilé duše se scházejí s živými a démoni sledují náš svět. Po strništích se táhli cáry mlhy. Vítr strhával poslední listí z větví starých stromů.
Mládenec švarný opět jede na vraném koni krajinou. Na návrší před kostelem seskočil a než vešel, svěřil koně chlapci, který zde postával.
Svatební průvod vyšel z kostela. Mladý ženich vysadil svou nevěstu na koně, kterého pak za uzdu vedl k vesnici. Na návsi už byla připravena svatební hostina.
Ve stínech pod lesem stáli tři temné postavy, které svatebčany pozorovali.
„Nevybral si špatně je krásná.“ řekl jeden Stín.
„Co myslíš, otče, je to jeho ataen?“ zeptal se druhý Stín.
„Ne, hlupáček Orias si vybral špatnou dívku.“ povzdechl si Temný.
„Smůla,“ zasmáli se Stíny, „bratříček Orias bude prokletý!“