Není cesty zpět
Erik se rozhlédl, právě vyšel z lesa a před ním se rozkládala planina porostlá vysokou travou. Stál sotva na nohou a mušketa ho dřela do ramene, ale zastavit se se neodvážil. Netušil co se stalo s jeho druhy. Toužil se jen dostat domů na sever. Ani pořádně nevěděl kde, že to bojovali. Ty místní názvy se mu stejně pletli.
Slunce už zapadlo, ale za okamžik má vyjít měsíc. Opatrně vykročil po prošlapané stezičce ve vysoké trávě.
Náhle se před ním objevila zrzavá dívka v prostých šatech a s věncem z trávy a rákosu na hlavě. Na Erikův vkus byla příliš mladá na to, aby mu poskytla potěšení.
„Ztratil si cestu, poutníku?“ zeptala se sladkým bezelstným hlasem.
„Má cesta vede na sever, ale nevíš, kde bych tu mohl přenocovat?“ třeba mě vezme k sobě domu a bude tam mít starší sestru nebo matku, napadlo Erika.
„Naši tě za vrchem přespat nechají.“ usmála se dívka.
„Jak se tam dostanu?“ zamračil se Erik.
„Pojď tudy, dostaneme se tam snáz.“ zasmála se a vyrazila do vysoké trávy. Erik jí v měsíčním světle následoval.
Dívka vypadala, jakoby v měsíčním světle travou proplouvala. Erik co chvíli zaslechl její tichý zvonivý smích.
Po pár desítkách troků mu nohy začali váznout v bahně, ale nepřikládal tomu váhu. Dívka před ním se přece nebořila a tak to bude bezpečné i pro něj. Je jen těžší.
Když mu však po chvíli přetekly vysoké boty, začal mít trochu strach. „Jsi si jistá, že jdeme správně?“ zavolal na děvče před sebou.
„Jistě!“ ohlédla se po něm: „Už je to jen pár kroků.“
No dobrá, pomyslem si Erik. Prach v mušketě už mu cestou stejně zvlhl.
Po pár dalších krocích se však ocitl po pás ve vodě a nohy mu sevřelo bahno.
„Nemohu ven! Pomoz mi!“ vykřikl.
Dívka přistoupila k okraji bahnitého jezírka. Teď si teprve Erik všiml, že se její nohy vůbec nedotýkají země.
„Neboj se,“ klekla si k okraji tůně: „Tady tvá pouť končí, už není cesty zpět.“
Erik se snažil bojovat, ale bahno jej stahovalo do hlubin. Z posledních sil se natáhl k bludičce.
Bludička se k němu naklonila a políbila ho. Erik se jí ještě pokusil zachytit, ale to už zmizel pod hladinou.
Někdo odkryl jeho tvář. Všechno bylo jako v mlze. Někdo se nad ním skláněl a on jakoby z dálky slyšel hlasy.
„Je pozoruhodně dobře zachovalí, co říkáte doktorko?“ řekl tmavovlasý mladík.
„To tyhle mumie z bažin bývají.“ odpověděla mu světlovlasá žena s brýlemi: „Dokážete odhadnout z jaké je doby, studente?“
„Podle té muškety a ošacení bych řekl období třicetileté války. Podívejte co to má v ruce?“
„Vypadá to jako kadeř vlasů, no blíž se na něj podíváme v laboratoři, pojďte naložíme ho.“
Kdyby tak Erik věděl, že archeoložka, která právě našla jeho tělo, je jeho pra-pra-pravnučkou. Jenže on to nevěděl a nic už vědět nepotřeboval.