Osud
Vítek se prodíral křovím. Větvičky s pučícím listím ho švihaly do obličeje. Neodvažoval se ohlédnout. V dálce za ním hořela Mlázovická tvrz.
Tvrz jeho pána, pana Černína. Měl ještě pána? Vítek nevěděl. Tušil však, že slepý hejtman, jeho pána na živu dlouho nenechá. Jediné na čem mu v tuto chvíli záleželo, byl jeho život, a proto utíkal.
Vítek měl život rád. Ještě před pár hodinami byl na tvrzi kovářem a užíval si s děvečkou. Teď utíkal, jarním deštěm rozblácenou lesní stezkou a přál si jen zůstat živ.
Les skončil, Vítek se vydral z nízkého mlází na louku, která se svažovala k rybníku. Poprvé se odvážil ohlédnout. Zpoza lesa stoupal dým z tvrze.
Zpomalil a zamířil k rybníku. Po dlouhém běhu si chtěl zchladit tvář a voda v rybníce jej lákala. Klekl si na břehu a nabral si vodu do dlaní.
V uších mu ještě šumělo po vyčerpávajícím běhu, tak že přeslechl hvízdnutí oblázku vrženého prakem. Zasáhl ho do ramene.
Vítek se bleskurychle otočil a pohledem spočinul na práčeti, které ho osamoceně pronásledovalo. Sotva třináctiletý chlapec s tváří zarudlou od běhu a kšticí zrzavých vlasu se skláněl pro další oblázek sotva sto kroků od něj.
On mu však k další ráně nedal šanci. Vyběhl na něj a vytrhl mu prak z rukou a zahodil jej. Kluk chtěl utéci, ale Vítek mu to nedovolil, chytil ho v pase a nepustil.
Věděl, že kdyby chlapce pustil, přivede další bojovníky a on by se stal štvanou zvěří. Vítek měl namířeno ke své sestře a švagrovi a nechtěl je přivést do nebezpečí.
Jeho silné kovářské ruce zvedly chlapce do vzduchu a mrštily jím na rozbahněný břeh rybníka. Chlapec se hrabal na nohy, ale vazké bláto jej nechtělo pustit. Vzápětí jej Vítek chytil za kazajku a táhl ho do vody.
Chlapec byl mrštný a dvakrát se Vítkovi málem vysmekl. Vítek ho však jen o to pevněji chytil, ale to už byli oba ve vodě.
„Né, prosím,“ zaúpěl chlapec těsně přec tím, než mu Vítek strčil hlavu pod vodu. Vítek to nedělal rád. Chápal to jako nutnost. Tiše se při tom modlil, aby bůh zachránil jeho život a smiloval se nad chlapcovou duší.
Chlapec se pod hladinou stále ještě zmítal. ,Škoda že u sebe nemám nůž,' pomyslel si Vítek: ,Bylo by to milosrdnější. '
Konečně se chlapcova ramena uvolnila a on se přestal cukat. Vítek vzal utopeného do náruče a vynesl jej na břeh. Složil jej na břehu do trávy a zatlačil mu oči. Chlapcova tvář teď bula klidná jako tvář spícího dítěte.
„Odpusť mi, prosím.“ zašeptal ještě k mrtvému a obrátil se k odchodu. Vykročil směrem k lesu za rybníkem, po pár krocích se ale obrátil, když uslyšel zašplouchání vody.
Nad mrtvým tělem teď stála podivná postava. Vzhledem připomínala nahou dívku. Vlasy barvy zralých polí jí zakrývala ňadra. Okolo boků měla suknici ze suchého rákosu.
Dívala se přímo na Vítka. ,Rusalka,' vzpomněl si Vítek na vyprávění své babičky.
„Co tu chceš?“ zeptal se jí, než si to stačil rozmyslet.
„Beru si co je mé!“ odpověděla rusalka: „A on mi měl patřit už dávno. Ty sám si mi ho kdysi vzal a nyní jsem jej od tebe dostala zpět.“
„Já?“ podivil se Vítek.
„Jistě,“ přisvědčila rusalka: „Cožpak už se nepamatuješ na chlapce, kterého jsi před lety zachránil v tomto rybníce pře utonutím? Tohle byl ten samý chlapec.“
„Zdá se, že ho jeho osud neminul,“ povzdechl si Vítek, když si prohlédl tvář, která se mu nyní zdála povědomá.
„Nikoho nemine!“ přikývla rusalka. Shýbla se pro tělo u svých nohou a vzala chlapce do náručí jako by nic nevážil. „Buď sbohem, kováři.“ řekla ještě a zmizela v rybníce.
„Sbohem,“ opáčil Vítek a vydal se svou cestou.