Pod Dubem
Johana šla v parném létě lučinou. Sbírala byliny do hojivých mastí. Její muž byl sice rytířského stavu ale pro byliny k ní, chodily všechny ženy z okolí.
Shýbla se, protože v trávě zahlédla čtyřlístek. „Štěstí,“ pomyslela si, když jej ukládala do záňadří.
„Už brzy jej budu potřebovat.“ povzdechla si a její ruka spočinula na objemném břiše. Do narození jejího třetího potomka už mnoho nezbývalo. Dítě se jako na potvrzení jejích slov v lůně protáhla a koplo nastávající matku do žeber.
Mělo sílu. Doufala že to bude syn. Po dvou děvčatech by se slušelo, aby svému muži dala dědice.
Sbírala právě Jitrocel a Mateřídoušku když se z dálky poprvé ozval zvuk hromu. Johana se rozhlédla po nebi. Slunce se po něm honilo s načechranými mraky. Z místa kde stála, zatím nemohla bouřku spatřit.
Johana se obrátila k domovu. Zatím nespěchala, s tím jak se v ní dítě protahovalo, se ani spěchat nedalo.
Mraků na nebi rychle přibývalo a vzduch jakoby zhoustl. Johana se zastavila pod dubem na okraji pole, nemohla popadnout dech. Její štíhlé prsty přejeli přes drsnou kůru stromu, když hledala oporu. Prudce oddechovala, snažila se vzdorovat bolesti, která jí počala zachvacovat.
„Mikši, není u vás Johana?“ zeptal se jeden vousatý muž druhého.
„Ne, Řehoři u nás není, ale myslím, že jsem jí viděl, jak šla s košíkem na louku u dubu. Nejspíš šla na ty své bylinky.“ uklidňoval jej ten druhý.
Ti dva byli bratři. Mikeš byl starší, a vlastnil menší dvorec, les, pole a rybník. Řehoř byl mladší, jeho dvorec byl sotva větší než selská chalupa a k němu měl jen to pole. Oba byli ale svobodní zemani s Rakem v erbu.
„Bylinky, bylinky…“ brblal Řehoř, „V požehnaném stavu se má ženská držet doma a ne běhat někde po souvratích.“
„A kdy že by to měla slehnout?“
„Právě že to čekáme každým dnem,“ z dáli se ozval hrom: „a teď se ještě žene bouřka.“
„Stará Eliška říkala, že se za bouřky rodí děti častěji.“
Řehoř se zamračil: „Raději se po ní podívám.“
Johana chtěla pokračovat v cestě, ale ucítila vlhko mezi stehny. Její třetí děcko se dralo na svět nedbaje na to, že není pod otcovskou střechou.
Klesla mezi kořeny stromu porostlé měkkým mechem. Vzhlédla do koruny dubu, na jehož listy právě dopadli první kapky deště.
Ve vlnách bolesti zapomněla na okolní svět. Tu k ní přistoupili tři bytosti. Tři duchové blízkých stromů, kteří tu zbyli z dávných dob.
První se jmenovala Betula a měla podobu mladé dívky s věncem březových větví ve vlasech. Oděná do zelených šatů přiklekla k hlavě nastávající matka a počala jí tišit.
Druhá, Prunus, zavalitá stařenka s třešní za uchem poklekla u Johaniných pokrčených nohou.
Quercus, v podobě muže v zeleném klobouku a hnědo šedé suknici, zůstal stát opodál. Johanin křik přehlušil hrom a bouře skrápěla zemi přívalem vod.
Dvojice dryád pomohla za bouře na svět chlapci, jehož zvučný hlas vzápětí prořízl vzduch.
Quercus, duch dubu, pod kterým se chlapec narodil, jej vzal do náručí: „Ty budeš pěkně silný a statečný klučina. Prorokuji ti velkou budoucnost. Až dospěješ, nenajde se ten, kdo by tě v bitvě porazil a strach pojme tvé nepřítele, jen uslyší, že se blížíš. Poznáš v životě bolest i radost a budeš mazaný jako ta liška co si udělala noru pod mými kořeny.“
Pak dítě položil na prsa Johaně, která vyčerpáním z porodu usnula. Trojice stromových duchů se na ně ještě chvíli dívala, než se jejich nehmotná těla rozplynula v páře, která začala stoupat za země a jejich vědomí se vrátila do okolních stromů.
Řehoř už z dálky slyšel mezi hromy, Johanin bolestný křik. Když byl již na dohled od dubu, uslyšel dětský pláč a přidal do kroku.
Když je pod dubem oba našel, vzal Johanu i s novorozenětem do náručí a nesl je domu. Když procházel okolo staré třešně, kterou jako by podpírala mladá břízka, Johana se probudila. Hned začal protestovat, že domu dojde sama, ale Řehoř jí to nedovolil. Byl silný chlap a Johanu postavil na zem až doma.
Doma zatopil a ohřál jim oběma medovinu pro zahřátí a taky aby oslavili, že mají syna.
„Řehoři,“ oslovila ho manžela po chvíli.
„Ano, Johano?“
„Jak mu vlastně budeme říkat?“
Řehoř vzal dítě do náručí a dlouze se na něj zadíval. „Je silný,“ mumlal si pro sebe, „myslím, že by se k němu hodilo jméno Jan.“
„Jan, to je hezké jméno,“ zasnila se Johana: „Jan z Trocnova.“