Sémě lásky
Bezměsíčná noc dělala les ještě temnějším, než byl. Každou chvíli zakopla o kořen nebo narazila do stromu, ale zastavit se se zatím neodvážela.
Ještě před chvílí byla tak šťastná. Ležela v jeho lůžku a zahřívala ho svým tělem. Byl to její elfí princ.
Pak ale do jejich stanu vpadli vrazi. „Utíkej!“ byla poslední slova, která jí řekl. Ona teď plnila jeho poslední přání a jen v bílé košilce běžela tmou, aniž tušila kam. Nízké větve stromů jí již notně potrhali košilku a ruce a nohy měla samý šrám.
Zastavila se u skalního převisu. Prudce oddechovala. Jak její srdce zpomalovalo, v uších jí přestalo hučet a ona uslyšela dvojí kroky. Byly to dunivé zvuky okovaných bot útočníků.
Neměla sílu dál utíkat a tak se přitiskla ke skále převisu. Po chvíli se kroky přiblížili a mezi stromy se objevilo světlo. Měli pochodně!
Vtiskla se ještě hlouběji pod skálu a doufala, že jí blízké křoví skryje před slídivými zraky. Dobře věděla, co by se s ní stalo, kdyby jí našli.
Jen pár kroků od ní se muži zastavili. „Už bude někde daleko, není vůbec slyšet:“ řekl jeden.
„Pleteš se,“ ozval se druhý zjevně starší a zkušenější, „Někde se tu schovává, protože jí došli síly.“ Krákavě se zasmál a dodal: „Ale my tě najdeme, maličká.“
„Proč jí nenecháme běžet? Je člověk a pro nás není nebezpečná?“ zeptal se ten první, kterému zjevně ještě nedošlo proč tu je.
„Ty seš vážně tupec,“ druhý ztrácel se svým společníkem trpělivost: „Viděla nás při tom přepadu a navíc podržela elfovi a elfí děvka si nic jinýho než smrt nezaslouží!“
Z mužových řečí jí bylo zle. Srdce cítila až v krku, bilo tak nahlas, že se bála, že ho útočníci uslyší. Muži začali prohlížet okolí.
Tiskla se k chladné skále, až měla pocit, že se do ní zády vnořila a splyne s ní.
„Támhle je!“ vykřikl jeden z mužů. Vzápětí její holé paže sevřeli ruce v okovaných rukavicích.
Ve světle pochodní se zaleskla dýka!
Náhlý poryv větru uhasil mužům pochodně. Pustili jí a ona spadla na zem. Sesula se na kolena a zakryla si hlavu pažemi.
Oba muži vyrazili zoufalé výkřiky. Na její záda dopadli spršky horké krve. Nastalo ticho.
Odvážila se zvednout hlavu. Před ní se vznášela podivná bytost. Nabyla odvahy a postavila se. Bytost měla podobu velkého okřídleného psa a vydávala slabou namodralou záři.
Byl to Liscanis, dobrý duch ochraňující budoucí matky. Dotkl se jí čenichem na břiše a ona pochopila.
Před chvílí přišla o velmi mnoho, vzali jí jejího prince. Ona už ale nikdy nebude sama. Sémě lásky, které do ní její princ zasel, se v jejím lůně ujalo a začalo růst. Liscanis přikývl a zmizel.