V temnotách
Byl to dobrý koncert. Luna zahrála se svou kapelou všechny své největší hity. Připité festivalové publikum s nimi zpívalo a dělalo přesně to, co Luna chtěla, aby dělalo.
Příjemně unavená kapela teď seděla v dodávce a uháněla do hotelu. Luna ukolébána monotónností silnice usnula.
Vzbudilo jí náhlé trhnutí a nadávky jejich řidiče.
„Co se děje?“ zeptala se Luna rozespale.
„Píchli jsme! Všechno ven!“
Protestující kapela se neochotně vyhrabala ven z dodávky. Zatím co se řidič s bubeníkem a baskytaristou pokoušeli svépomocí vyměnit zadní kolo, Luna se se svou kytarou opřela o kapotu.
Ještě rozespalýma očima mžourala do soumrakem ztemnělého lesa.
„Kluci, v tom lese někdo je!“ ozvala se, náhle úplně bdělá, ale hoši jí nevěnovali pozornost. Luna sledovala, jak se ve světle vycházejícího měsíce ze stínu, který viděla v lese, stává postava drobného chlapce.
„Neboj se mě.“ Luna si klekla a natáhla k dítěti ruku, „Pojď sem.“
Chlapec se však otočil a utekl do lesa. Luna se zvedla, přehodila si popruh kytary přes záda a vyrazila za chlapcem do lesa.
Dohadování ostatních se brzy ztratilo za jejími zády z doslechu.
„Počkej, počkej, chci ti pomoct.“ vykřikla Luna zadýchaně: „Určitě ses ztratil.“
Chlapec se po ní ohlédl a usmál se. Luna si náhle uvědomila, že mu rudě svítí oči a v úsměvu se objevují dravčí zuby. V tu chvíli se chlapec rozplynul a Luna v temnotě lesa osaměla.
Luna se chtěla vrátit k přátelům na silnici, ale když se otočila, zjistila, že za jejími zády je skála a ona neví, odkud přišla. Sevřela v prstech krk své kytary a volnou rukou se štípla do obnaženého ramene. Zabolelo to.
Vzduch nastávající noci byl překvapivě teplý. Luna byla stále oblečená jako na koncertě. Kožený korzet, krátká nabíraná sukně a tenisky, které si obula na cestu do hotelu místo kozaček s vysokým podpatkem, nebyly nejvhodnější volbou pro noční cestu lesem.
Poryv větru jí pocuchal světlé vlasy a donesl k jejím uším hlasy. Luna se vydala po zvuku.
Les byl plný větví a děr. Luna mnohokrát zalitovala, že svou elektrickou kytaru nenechala u auta, když se vydala za přeludem.
„Luno,“ ozvalo se tichounce po její levici. To budou kluci, pomyslela si, volají mě, a změnila směr.
Ten tichý hlas volající její jméno jí vedl lesem do kopce. Tichý hlas jí vedl dál a dál.
Luna několikrát upadla. Z kolene jí tekla krev po pádu do díry plné kamení, při kterém chránila svou kytaru.
Náhle se zastavila. Hlas, který jí volal, vycházel z jeskyně. Luna tušila nebezpečí, ale dodala si odvahy a vstoupila dovnitř. Po pískem pokrytém dně jeskyně se váleli kost a lebky.
„Pojď blíž, Luno.“ ozval se hlas z hlouby jeskyně.
Udělala ještě krok dovnitř. Luniny oči již přivyklé šeru lesa, si rychle přivykli tmě jeskyně a ona uviděla sedící postavu. Muže v bílém hábitu s tmavými skvrnami krve, který v rukou svíral stehenní kost dospělého muže a labužnicky jí ohlodával.
Luna zaječela. Otočila se a vyběhla ven. Běžela, aniž by věděla kam. V běhu narážela do stromů. Srdce jí divoce bušilo. Hlava se jí točila z přemíry kyslíku.
Náhle les skončil. Luna zakopla a natáhla se do trávy. Kytara jí ležela na zádech. Ztěžka oddechovala a tiskla tvář do vlhké trávy. Vzduch nabíraný do plic jí bodal a pálil jako rozžhavené jehly.
Luně se pomalu zklidnil tep a začínala opět jasně myslet. Takové věci se přece lidem normálně nestávají, pomyslela si.
Nicméně jí se to zjevně stalo. Ležela tu v zarosené trávě s kytarou na zádech a rozbitými koleny, jak si Luna začínala uvědomovat, protože příšerně pálila.
Zvedla se z vysoké trávy. Před ní se v měsíčním světle rýsovali zdi opuštěného kostela. Z louky mezi ní a kostelem se sbírala mlha. Z mlhy tu a tam trčely prastaré náhrobky.
„Není to skutečné, není to skutečné,“ opakovala si, když kráčela mlhou mezi náhrobky. Náhle se jí cosi otřelo o kotník. Luna vyjekla a rozběhla se ke kostelu.
Když se u vchodu ohlédla, namlouvala si, že to byla větev nebo kámen. Z místa kde stála, nemohla vidět kostlivé prsty, které opět mizeli pod chladnou zemí.
Stála nyní před mohutným portálem, který tvořil vstup do kostela. Na kamenném oblouku byl vytesán latinský nápis: „Si vis amari, ama!“
Luna latinsky uměla. Ona sama pojmenovala kapelu ,Via veritasʻ tedy Cesta pravdy. Proto jí zaujalo, že někdo nad vstup do kostela napsal: „Chceš-li být milován, miluj!“
Zafoukal vítr a Lunu roztřásl chlad. V naději že v kostele nefouká, vešla dovnitř.
Uvnitř byla větší tma než venku. Prázdnými okny sem dopadalo měsíční světlo, které však jen vytvářelo podivnou mozaiku stínů.
Náhle mezi řadami soch andělů a mystických netvorů vzplály svíce a ozářili prostor. Náhlé světlo Lunu oslepilo, až musela zavřít na okamžik oči.
Když oči opět otevřela, blížila se k ní vysoká postava v tmavém plášti. „Již jsem tě očekával, má vyvolená.“ řekl, když k ní došel a prsty jí pohladil po tváři. Měl příjemně mámivý hlas, ale jeho dotyk jí na kůži způsobil mrazení.
„Kdo jste?“ vypravila ze sebe přerývaně.
„Jsem ten, kdo přináší světlo.“ odpověděl šeptem a lehce se pousmál. Pod kápí pláště měl tmavé vlasy sčesané dozadu. Pokožku měl až nepřirozeně světlou a jasnou, jako by mu uvnitř hlavy svítila žárovka. Luna však byla nucena dívat se do jeho tmavých uhrančivých očí.
Jeho prsty jí zvolna přejeli po klíční kosti, když znovu promluvil: „Mé jméno je Lucifer a ty, jsi má nevěsta, Luno!“
Luna udělala krok zpět, ale narazila zády na sochu anděla, která jí kamennýma rukama chytla za ramena. Luna vyjekla a snažila se dostat ze sevření mramorových paží. Nešlo to. Socha jí svírala pevně.
Lucifer se zasmál svým démonickým smíchem, který zněl jako vlčí zavití. „Nebraň se svému osudu, Luno. Po mém boku budeš královnou světa.“
Luna si náhle všimla dalšího latinského nápisu na zdi za Luciferovýmy zády. Zněl: „Improbe amor, quid non mortalia pectora cogis.“ „Krutá lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce.“ V tu chvíli jí to došlo. Tolik toužila po tom, aby jí někdo miloval, že sama milovat přestala.
To ona sama se sem dostala a jen ona sama se musí dostat pryč. Stačí uvěřit.
„Prosím, vezmi mne za ruku a budeme spolu už na vždy vládnout světu. Vždyť sis to přála.“ V tomhle měl pravdu, přála si vládnout davu, a proto se stala zpěvačkou a kytaristkou.
Náhle jí do hlavy vklouzla spásná myšlenka. V jedné ruce sevřela krk kytary a druhou hrábla do strun. Kytara se rozezněla prostorem jako na koncertě, přestože nebyla zapojená.
Stisk kamenných rukou povolil. Okolo stojící sochy se začali pohybovat, chytali se za hlavy a některé začali před Lunou prchat.
Muž v černém plášti vykřikl: „Né!“ ale to už se pod ním otevřela podlaha a on se propadl pod zem.
Luna hrála dál, kamenné sochy se začali rozpadat a stěny kostela kolem ní se začali hroutit, až zmizeli docela.
Luna se vznášela v nekonečném prostoru mezi hvězdami.
„Luno, Luno, vstávej, už jsme u hotelu.“ Probudil jí hlas jejich bubeníka. Luna jen překvapeně mžourala.
„Co se ti zdálo, že si sebou tak házela?“ zeptal se jí baskytarista.
„Nic.“ odbyla ho Luna rozespale: „Vlastně něco přece, asi mám nápad na novu písničku.“
Kapela vstoupila bez ohlédnutí do osvětlené haly hotelu. Kdyby se ohlédli, viděli by, jak se černá postava mění v netopýra a odlétá pryč. Ale oni se neohlédli.