kapitola I. Hledá se kastelán
Na kopci nad vesnicí Kebulice se hrdě tyčí starý hrad. Jmenuje se Kdovíz a donedávna jsme tu bydlely jen my strašidla, milé děti. Tak snad, abych nás představil.
Já se jmenuji sir Edvardo Kebule a jsem prosím, a teď se nelekněte, bezhlavý rytíř. Mým domovem je hradní zbrojnice. Ale dost už o mě.
V jižní věži bydlí bílá paní Elvíra. Elvíra je o celých čtyři sta let starší než já, ale pssst, hrozně nerada slyší, když to někomu říkám.
Na severní věži sídlí náš pan hrabě, za svého života to byl loupeživý rytíř, ale teď je to ten nejzapomětlivější duch, jakého jsem kdy potkal a to už straším víc jak pět století. Pověst o něm vypráví, že tady na Kdovízu schoval poklad a až si jednou vzpomene kam, že ho schoval, tak prý bude vysvobozen.
V hradním sklepení byste našli čarodějnici Kanimůru. Je to milá stařenka s bradavicí na nose a vypelichaným kocourem na rameni. Nikdy by neublížila ani mouše a za starých časů za ní chodili o půlnoci děvčata z vesnice, radit se o lásce.
No a poslední člen naší strašidelné domácnosti je Bubáček. Bubáček je strašidlo a bydlí na půdě za komínem.
A teď k věci, když se nám začala bortit střecha nad hlavou, rozhodli jsme se, že otevřeme náš hrad návštěvníkům. Nebyl to špatný nápad, ale špatně to dopadlo.
Já a Elvíra jsme měli návštěvníky provázet. Čarodějnice Kanimůra měla sedět v kase a vybírat vstupné a Bubáček měl v severní věži hlídat pana hraběte, aby nám neděsil návštěvníky. První skupinu návštěvníků vedla Elvíra. Když jsem pak vedl druhou skupinu, narazil jsem na první skupinu vystrašených návštěvníků, kteří byli zamčeni v přijímacím sále. Jak se později ukázalo, Elvíra zapomněla návštěvníkům odemknout dveře a sama prošla zdí.
Jak se ti vystrašení chudáci snažili dostat z hradu ven, strčili do mne a mě upadla hlava na zem. Tím však vznikl ještě větší zmatek. Návštěvníci se jeden přes druhého snažili dostat ven z hradu a na nádvoří vznikla jedna valná hromada.
To však ještě nebylo všem pohromám konec. Když totiž náš zapomětlivý pan hrabě uslyšel, ze své věže hluk z nádvoří domníval se, že jeho hrad napadl nepřítel. I když se Bubáček hodně snažil, stejně ho ve věži neudržel. Pan Jan vyběhl ze své věže s palcátem v ruce. Ještě že je jenom duch, protože jinak by o nás psali v černé kronice.
Poslední katastrofou toho nešťastného návštěvního dne bylo zjištění, že Kanimůra neumí vlastně vůbec počítat a tak pustila všechny návštěvníky do hradu bez placení.
„Takhle to nepůjde!“ řekl jsem si. Tak jsem si sedl do své zbrojnice a zapřemýšlel se. Nakonec jsem na to přišel: „Potřebujeme kastelána.“ A protože kasteláni na stromech nerostou, sepsal jsem tento inzerát: „Na hrad Kdovíz se příjme mladý, statečný kastelán, který se nebojí práce ani strašidel a pavouků. Uchazeči nechť se hlásí na hradě.“
Hned v pondělí ráno jsem si hlavu přivázal šálou ke krku a vypravil jsem se na poštu v Kebulicích, abych inzerát podal. Místní jsou na nás strašidla poměrně zvyklí, ale i tak si myslím, že jsem paní poštmistrové způsobil šok, když jsem se uprostřed léta objevil na poště v brnění a s šálou okolo krku.
Od chvíle kdy jsem se vrátil z pošty, jsem seděl na hradní bráně a s dalekohledem v ruce jsem čekal, až se objeví nějaký ten uchazeč. Čekal jsem den, dva, tři. Pak týden a druhý. Když už jsem se téměř vzdával naděje, že vůbec někdo přijde. Objevil se na cestě k hradu mladík, s tím největším batohem jaký jsem, kdy viděl.
Rychle jsem chytil svou hlavu pod paži a postavil jsem se na padací most. Když neuteče, máme vyhráno. Mladík se zastavil na padacím mostě: „Přeju dobrý den, já jsem přišel na ten inzerát. Je to sem k vám pěkná dálka, tak se chci zeptat, jestli je to místo kastelána ještě volný?“
Ten mládenec se mi líbil: „To víte, že je. Smím vědět, jaké je vaše ctěné jméno?“
„Jirka a vy?“ řekl, když si v bráně odložil ten obří batoh.
„Bezhlavý rytíř Edvardo Kebule svobodný pán z Kdovízu, ale pro vás Edvardo,“ potřásli jsme si rukama.
„V inzerátu stálo, že hledáte někoho, kdo se nebojí strašidel. Já jsem na strašidla zvyklej, u nás v Zálesní Lhotě jsme měli bludičky, ohnivý mužíčky, vodníka a celou rodinku hejkalů.“ když mi tohle vyprávěl, otevřel ten svůj obří batoh a zavolal do něj: „Už jsme na místě Hugo, můžeš vylézt!“
Tak tohle mě ani ve snu nenapadlo. Z Jiříkova batohu vystrčil hlavu lesní hejkal. Když jsme se vzájemně představili, bylo na čase, abych našemu novému kastelánovi ukázal hrad a představil ho ostatním.
Prošli jsme spolu celý hrad a já ho seznámil s celou historií i všemi obyvateli hradu a představte si to, on neutekl. Dokonce se rozhodl bydlet v komnatě nad mou zbrojnicí.
A tak když vyšla první večerní hvězda a Elvíra vyrazila na svou noční obchůzku, odložil jsem si hlavu na noční stolek a uvelebil se v křesle.
„Tak se zdá, že Kdovízu svítá na lepší časy, pradědečku.“ oslovil jsem obraz zakladatele svého rodu. On na to jen z obrazu přikývl.
Tak zase příště děti, sladké sny a ať vás strašidla honí celou noc.