kapitola II. O hradním studničníkovi
Jirka se hned z rána pustil do práce a svolal hradní poradu. Všichni, až na pana hraběte, kterého jsme nechtěli rušit, jsme se sešli v hradní kuchyni. „Tak teď mi jeden po druhém řekněte, co je na tom našem hradě potřeba opravit!“ zahájil poradu Jirka.
„Střechu je nutné opravit a to jak na hlavním paláci, tak i na mé a Janově věži a na bráně též.“ zaculila se Elvíra.
„Okna je potřeba zasklít, aby mě vítr neodfoukl peřinu z trámu za komínem,“ přihlásil se Bubáček.
„Nové vitríny je potřeba pořídit do mé zbrojnice,“ přispěl jsem svou troškou do mlýna i já.
„To až nakonec Edvardo, nejdříve se musí vyčistit hradní studna, abychom měli dost vody pro hradní kuchyni!“ připomněla Kanimůra.
„Kanimůra má pravdu Edvardo a netvařte se, jako by vám šlápla na kuří oko.“ napomenul nás Hugo. Jirka se zadíval do svého zápisníku a pak řekl: „Dobrá tedy nejprve vyčistíme tu studnu. Pak budeme opravovat střechu a zasklíme okna. Na nové vitríny si ale budete muset nějaký čas počkat Edvardo.“
Jak řekl, tak udělal. Vyzbrojil se lopatou, baterkou a lanem a vyrazil do studny. Hugo a já jsme mu chtěli pomáhat a tak nám Jirka nakonec dovolil, abychom mu drželi lano. Tak jsme zůstali na nádvoří a jistili Jirku, který se spouštěl po laně do studny.
To co se stalo ve studni, znám jen z vyprávění, ale přesto vám o tom povyprávím.
Jirka se spustil až na dno studny. Rozsvítil baterku, aby se rozhlédl. Žlutý kužel světla z baterky odhalil namodralého mužíčka v modrém šosatém sáčku, který seděl na kameni a ronil krokodýlí slzy.
„Kdo jsi a proč pláčeš?“ zeptal se Jirka.
„Já jsem studničník Štěpán a pláču, protože mi žába sedí na prameni,“ zanaříkal mužíček a ukázal ručičkou s plovacími blánami na druhou stranu studny.
Jirka tam posvítil baterkou a skutečně, na prameni seděla žába Žofie. Žofie nebyla obyčejná malá žába, jakou najdete v každém rybníce. Žába Žofka byla velká jako dýně. Když jí Jirka zasvítil do očí, kvákla, až se studna zatřásla a Jirkovi a Štěpánovi zalehli uši.
„A tohle dělá pořád,“ zabrblal Štěpán a znovu se rozplakal.
Jirka se po něm ohlédl: „Jak se sem, taková žába, dostala?“
„Když já jsem tu byl tak sám a tak jsem si od bratrance vodníka Čochtana z jižních Čech přivezl pulce. A tohle mi z něho vyrostlo.“ Povzdychl si zase Štěpán.
„Kvá,“ řekla na to Žofka, až to málem Jirku smetlo na zem.
„No, není jiná možnost, tady Žofka musí ze studny ven!“ prohlásil Jirka, ale to už sám lezl nahoru k nám.
„Edvardo nemáte tu na hradě nějaké bonbóny a plachtu?“ zeptal se mě Jirka sotva vykoukl ze studny.
„Plachty tu někde jsou, schoval si je tu pravnuk hraběte Jana, který to tu se strašidly nemohl vydržet a tak se plavil po všech mořích jako pirát. S těmi bonbóny to bude horší…“
„Ale nebude Edvardo, sladké je moje vášeň,“ ozvala se, za našimi zády, Kanimůra.
Hugo mezi tím už táhl plachtu z bývalých stájí.
Jirka přivázal provaz ke každému rohu plachty a spustil se i sní a se sáčkem bonbonů opět do studny.
„Tak a teď my pomoz tu plachtu pěkně rozložit, Štěpáne.“ zavelel Jirka.
Když byla bílá plachta rozprostřena před Žofií, která na ně poulila své velké žabí oči, Jirka otevřel sáček a vysypal bonbony na plachtu. Žába se mlsně olízla a skočila na plachtu.
To už jsme stáli okolo studny všichni, tedy samozřejmě až na pana Jana, tak že když se ze studny ozvalo: „Tahejte!“ Popadli jsme provaz a vší silou jsme táhli.
Trochu to připomínalo pohádku o veliké řepě. Jako první jsem táhnul já, za mnou táhla Kanimůra, za Kanimůrou táhla Elvíra, za Elvírou táhnul Hugo, za Hugem táhnul Bubáček a když se k nám přidali ještě Kanimůřin kocour Štístko a hradní myš Malvína, podařila se nám Žofii ze studny vytáhnout.
Sotva byla Žofie venku začala se studna plnit vodou. Ještě štěstí že tam dole byl s Jirkou studničník Štěpán, jinak by se nám kastelán utopil.
Když pak byly oba ze studny venku, dívali se na Žofii, která zatím loudila na Kanimůře další sladkosti.
„Co s ní teď uděláme?“ zeptal se Hugo.
„Já bych s dovolením možní něco věděl,“ ozval se Bubáček.
„Tak to vyklop, než spořádá všechny moje zásoby.“ durdila se, Kanimůra.
„Dole v hradním příkopu je jezírko. Co jí ubytovat tam.“ Navrhl Bubáček.
„To je dobrý nápad, Bubáčku.“ přisvědčil Jirka, „a odvedeme jí tam hned, paní Kanimůro, podejte mi ty bonbony.“
Po bonbonové cestičce šla Žofie za Jirkou, jako poslušný psík. No vlastně nešla skákala. Když se dostali k jezírku, které bylo tím jediným, co zbylo z vodního příkopu, Žofie udělala ve vzduchu přemet a plácla sebou do vody.
Od té chvíle máme v hradním příkopu pravou hradní obludu, na kterou se jezdí dívat turisté až z Prahy a tak se v dohledné době dá očekávat, že dostane Kdovýz tu novou střechu. Tak zase příště, dobrou noc děti.